Irresistible - prolog

25. března 2013 v 23:01 | Avey. |  Irresistible
Tenhle příběh už mám skoro dopsaný, takže ho budu jen přidávat, aby tu byl :))
Není to fan fiction.

"Ale notak, Juliette! Neříkej, že to nezvládneš." Křičel na mě zvrchu stromu můj nejlepší kamarád. I když jsme byli nejlepší kamarádi, říkal, že jako holka neumím lézt po stromech, rychle běhat a že musím nosit sukni. Bylo nám deset, ale on měl velmi tvrdé názory na holky. Vlastně jenom na mě.
"Víš, že kdybych mohla, vylezla bych tam, ale tyhle šaty jsou sváteční. Jedu k babičce." Zamračila jsem se na něj. On na mě jen vypláznul jazyk a svoje velké zelené oči zapíchnul na oblohu. "Je tu vidět tolik bílých mraků. Je to krásný. Škoda, že to nemůžeš vidět." Moje tvář zčervenala růžovou barvou. I když jsem měla růžové nařasené šaty nad kolena a lakové baleríny, odhodlaně jsem se chytla nejnižší větve a balerínou se zachytla ve škvíře mezi kůrou.
"Ettie, co to děláš?" Vykulil zelené oči.
"Nevidíš? Lezu nahoru." Odhodlaně jsem se chytnula další větve, dokud jsem neseděla na stejné větvi jako on. "Vidíš? Zvládla jsem to." Tristan se zamračil a prohlídl si mě. Vlastně já sama se na sebe kouknout bála.
"Tvoje šaty jsou zelený a baleríny odřený. Tvoje máma tě zabije." Pokrčila jsem rameny a zadívala se na oblohu. Nebe bylo modré skoro jako voda. Na té vodě pluly bílé lodě různých tvárů a velikostí. Opřela jsem si hlavu o Tristanovo rameno.
"Myslím, že si nikdy nenajdu lepšího kamaráda než jsi ty." Promluvila jsem spohledem zabodnutým do nebe.
"Takže..přátelé navždy?" Nastvil malíček a já ho za něj chytla. Náš první opravdový
"pinkie promise".

O rok později se všechno zvrtlo. Jedenáct let je no.. objevování. Tristan si našel svou malou Miss London. Byla dokonalá. Neměla tak strašidelně velké oči jako já. Neměla zacuchané vlnité hnědé vlasy. Její vlasy byli dokonale rovné a blond. Platinově blod. Bože bylo jí jedenáct. Vážně musela být dokonalá už takhle brzo? Nejspíš jo. Od té doby to bylo tak, že chodila všude s námi. Tristan se o ní staral jako o porcelánovou panenku. Pomáhal jí. Mě nikdy nepomáhal. Nikdy mi nepomohl vylézt na strom jako jí. Nikdy mi neudělal kompliment. Vlastně jsme se vždycky jen podpichovali. A díky Denise, ano té dokonalé dívce, jsem začala žárlit. A zjistila jsem, že jsem vlastně zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda. Do Tristana Parkera. Černovlasého kluka s krásnýma zelenýma očima. Do kluka, který ve mě asi nikdy neuvidí nic víc než slabou holku. Nevěděla jsem, že tohle je jen malé trápení oproti tomu, co se stane během mého dospívání.

"Ne. To se neděje. Prosím řekni, že je to noční můra!" Bledými prsty jsem svírala Tristanovu světle modrou košili a nechávala svoj slzy volně pouštět na látku. On mě prsty hladil po zádech a šeptal uklidňující slova. Už to bylo dvanáct hodin od toho, co mi máma řekla, že táta má rakovinu. Rakovinu v pokročilém stádiu. V Tristanově objetí ležím už přes čtyři hodiny. Máma je s tátou v nemocnici. Já jsem doma. Hlavu mám položenou na Tristanově hrudníku. Nebylo by se stalo to s tátou, byla bych v nebi. Je mi čtrnáct. Nejsem připravená přijít o jednoho z rodičů. Nejsem připravená na nic. Pomalu se mi zavírali oči, když se najednou pokojem roznesla svižná melodie vyzváněcího tónu. Tristanova telefonu. Cítila jsem, jak zalovil v kapse a přijal hovor.
"Ahoj.. Charlie." Zašeptal, protože si myslel, že spím. Charlie. Jeho nová blond přítelkyně. "Jo..dobře. Hned jsem tam. Pa." Poslal mlasknutí, co mělo znázorňovat pusu a zavěsil. "Musím jít. Promiň, Ettie." Dal mi vlasy za ucho a odešel. Zůstala jsem sama s velkou bolestí, ale nikoho to nezajímalo. Prostě jsem zůstala sama. A bez nikoho.

Nemohla jsem se na Tristana zlobit dlouho a tak jsme po chvíli zase byli jako bratr a sestra. Bohužel. Jen jako bratr a sestra. Tátův stav se zhoršoval a Tristan a Charlie byli jako dvě pijavice. To jak všude chodila s námi (nebo já s nimi?) mi připomínalo období s Denise. Všechno bylo hrozné a to nejhorší se stalo v lednu. V den mých patnáctých narozenin. Táta umřel. Máma se zhroutila. Já k tomu neměla daleko. Můj nejlepší kamarád byl na párty. Bylo blbé slavit narozeniny ve stejný den jako Charlie. Moment? Ona má narozeniny v únoru. Udělala to, aby mi ukázala, že by si vybral ji. Fajn. Povedlo. Právě jsem znovu na druhé koleji. Bohužel, potřebovala bych ho víc než ona. Ale myslíte, že ji to zajímá?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 An. An. | Web | 31. března 2013 v 17:53 | Reagovat

:OOOO

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama