Irresistible - 13.díl

26. března 2013 v 14:50 | Avey. |  Irresistible

Ležela jsem na něčem nepohodlném, v nepříjemné poloze. Hlavu jsem měla divně zakloněnou a nohy podivně skrčené. Hlava mě bolela a v krku mě přímo pálilo. Když jsem po nějaké chvíli začala rozeznávat okolní zvuky, poznala jsem vrčení motoru.
Jsem v autě?
V čí?
Těžce jsem otevřela oči a snažila se zaostřit okolní svět. Collin řídil. Zmateně jsem se dívala kolem a po chvíli mě ve zpětném zrcátku našel Collinův pohled.
"Co se děje?" Ochraptěle jsem zašeptala načež Collin trhnul volantem a zastavil na kraji silnice.
"Omdlela jsi..a já..chci se ti omluvit nebyl-"
"Proč se mi omlouváš?" Vystrašeně jsem se zeptala. Mohla jsem vidět záblesk z matku v jeho uhrančivých očích.
"No..přeci, přišla jsi za mnou do šatny a spadla na lavičku..omlouvám se proto, že si myslím, že jsem tě měl najít dřív a ne tak pozdě jak to bylo." Narvózně se poškrábal na temeni hlavy.
"Žiju, takže jsi to zvládnul i tak pozdě, jak to bylo. Nevykrvácela jsem nebo podobně." Usmála jsem až mě zaboleli moje popraskané rty.On se taky usmál a sklonil se, aby mě políbil. "Vezmeš mě domů? Bolí mě hlava." Přiložila jsem si ruku na čelo a trochu vzdychla. Úplně mi v hlavě hučelo.
"Jo, jasně." Otevřel mi dveře jako správný gentleman a já v klidu nastoupila.
"Hele, ptala jsem se tě už na tu večeři?" Zeptala jsem se zmateně.On horlivě přikývl a potom mě políbil na rozloučenou.

***

Ráno bylo jako kdybych se probudila s kocovinou. Hlava mě třeštila a v ústech jsem měla sucho jako na Sahaře. Dokonce jsem nemohla jít rovně.
"Myslím, že bys dnes měla zůstat doma." Pronesla ustaraně mamka, když jsem se dopotácela do kuchyně s opravdu velkýma kruhama pod očima.
"Myslím, že to zvládnu." Velký problém s vyslovením téhle věty utvrdil mamku v tom, že zůstávám doma a do školy nejdu.

Bylo asi devět, když někdo zazvonil na dveře. Celkem mě to šokovalo, protože všichni by měli být v práci nebo ve škole.
Co když je to zloděj?Nebo vrah?
Nebo dokonce nějakej násilník, co předtím než mě zabije znásilní? Nechutné.
Po špičkách jsem přešla ke dveřím a vzala jednu skleněnou vázu, co byla na stolíku. Dveře jsem otevírala tak, abych byla minimálně vidět a v druhé ruce než v té, kterou jsem otevírala dveře, jsem držela celkem těžkou skleněnou vázu. Opatrně jsem vykoukla. A pak vykřikla.
"Co to tu předvádíš?" Zeptal se, ležérně se opírající o futra a rukou prohrabující si své tmavé vlasy. Světlé oči byli pobavené a já se na něj zamračila.
"Co tu chceš? Nemáš být ve škole?" Vyprskla jsem.
"Oh..jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. A jestli jsi srovnaná s rozchodem." Mluvil tak upřímě. Ale nerozuměla jsem mu. Jakej rozchod?
"Proč bychom se měli rozcházet?" Byla jsem zmatená.
"No..já v tý šatně byl a všechno jsem to viděl."
"No, tak si toho nevšimnul dřív. Žiju. Není důvod se kvůli tomu rozcházet." Položila jsem vázu zpět na stolík.
"Ale...počkat? Ty si to nepamatuješ?" Byl zmatený. Já byla zmatená. Byl to všechno jeden velký zmatek.
"Není, co si pamatovat. Jen jsem spadla." Pokrčila jsem rameny.
"On ti to neřeknul, co?" Tvář mu zčervenala a zuřivě vyfukoval vzduch. Byl naštvaný. . A já ničemu nerozuměla.
"Neřeknul co?"
"To je jedno. Já nebudu ten, co ti to řekne. A navíc..stejně bys mi nevěřila." Byl frustrovaný. Byl rozhozený. Byl naštvaný. A pak jako bych ani nevěděla co dělám, jsem ho objala. Prostě se přitiskla tváří na jeho hrud a ruce mu obmotala kolem pasu. Byl překvapený, ale po chvíli i on položila ruce na má záda.
"Jestli chceš můžeme spolu dívat na nějakej film." Řekla jsem do jeho trička a on se zasmál. Byl to veselý smích. Ne takový jako poslední dobou.
"To by bylo fajn." Pustila jsem film a hlavu si opřela o jeho rameno. On mi dal ruku kolem mých ramen. Bylo to fajn. Byl klid. A to je způsob, jak bych já chtěla trávit čas. Třeba se svým přítelem. Což, ale Tristan bohužel není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama